Vrch Vítkov se nyní nachází na území hlavního města Prahy , ve středověku však ležel několik set metrů východně od hradeb souměstí.
Vše začalo, když římský a německý král Zikmund vyhlásil s požehnáním římského papeže křížovou výpravu, ke které se přihlásili bojovníci národů celé Evropy : Míšňané, Durynci, Sasové, Slezáci, Uhři, Chorvaté, Dalmatinci, Bulhaři, Sikulové, Valaši, Jasové, Rusíni, Korutanci, Štýřané, Angličani, Holanďani, Moravané a někteří čeští páni.Chtěli napadnout Prahu, hlavu českého království, neboť si mysleli, že když srazí hlavu, zemře celé tělo a poddá se. Věřili, že je sotva čtvrtina divokých sedláků, řemeslníků a měšťanů může porazit.
Vůdce výpravy-Pippo Spano- věděl, že dobývání opevněného města je těžkým ořížkem pro rytířská vojska, vhodná pro boj na otevřeném poli. Nejlépe se města dobývají obležením a vyhladověním. To však v tomto případě nepřicházelo v úvahu, neboť při velkém množství křižáků by dostali hlad dříve, než pražané. Tak veliké vojsko nemůže proto zůstat na jednom místě příliš dlouho. Jeho královská milost také neměla tolik žoldu pro své rytíře. Bylo třeba Prahu dobýt jediným útokem. Útokem, vedeným ze tří stran. Křižáci měli Pražský hrad, odkud mohli zaútočit přes Kamenný most na Staré Město, v jejich moci byl i Vyšehrad, odkud chtěli udeřit na Nové Město pražské.
Jedině na východě nebyla ještě Praha sevřená a odříznutá od ostatní země.Tam měli husité obsazený vrch Vítkov, který střežil příchod k městu zároveň cestu, kudy se Praha mohla stále ještě zásobovat. Prvním úkolem tedy bylo vyhnat Husity z Vítkova. Jakmile by se křižáci zmocnili Vítkova, bylo by obklíčeno ze všech stran.
Pipo Spano vymyslel tento plán: Zatímco se bude chystat míšeňská a duryňská jízda k útoku na Vítkov, budou předstírat královští i vyšehradská posádka útok na Staré i Nové Město. Hlavně střelbou z houfnic a výpady malých oddílů upoutají pozornost pražanů.
Bývalý trocnovský zeman Jan Žižka věděl, že si nemohl zvolit lepší místo. Vítkov dával Praze a husitům možnost vyhrát. Husité měli také časový předstih. Věděli, že příprava křižáckého tažení do Čech si vyžádá určitou dobu.
Zikmund Lucemburský prahnul po svatováclavské koruně. Doufal, že hrozba ozbrojené intervence přiměje vzpurné "kacíře" k povolnosti. Královo varování skutečně zastrašilo některé husitské pány.Část vlivných staroměstských pánů hledala cestu ke smíru,ale některé stoupence neodradilo ani, že Zikmund přikázal zmučit měšťana Krásu,který se odmítl zříci kalicha.
Zikmund cítil svou převahu a s úsměškem naslouchal vyslancům přažské obce. Prosili ho, aby byl jejich pánem, aby jim odpustil všechna provinění, a aby vstoupil do Prahy otevřenými branami. Přednesené žádosti pokládal král za projev slabosti a zároveň potvrzení správnosti své taktiky.Ve snaze Pražany ještě více pokořit podmínil příjezd do hlavního města bezpodmínečným stažením a odevzdáním zbraní. Potupená Praha nekapitulovala, ale rozhodla se povstat proti legitimnímu dědici trůnu. Byla to vzpoura v českých dějinách do té doby neslýchaná.
Ihned po krachu kutnohorských rozhovorů vyjeli z pražských bran poslové, aby ve významných husitských městech žádali o vojenskou pomoc. 18.května uvítalo hlavní město 3000 táboritů a dne 23.května přibyli do Prahy husité ze Žatecka, Lounska a Slánska. Spolu s východními orebit, kteří zde pobývali již od 30.dubna, představovali venkovští přívrženci kalicha značnou sílu. S pražany mohli postavit do zbraně celkem 9 000 mužů. K obraně staroměstských a novoměstských hradeb to bohatě stačilo. Přesto však nebyla situace husitů v pravobřežní části souměstí záviděníhodná. Vyšehrad a Pražský hrad měli v rukou Zikmundovi bojovníci. Bylo jisté, že se panovník po svém příchodu opře právě o tuto pevnost, odřízne město od levého břehu a pokusí se zamezit zásobování. Přede žněmi by to bylo tragické, ale na to zatím chyběli lidé. Husitští hejtmané to věděli a rozhodli se zmocnit Pražského hradu. Už 28.května sevřeli husité pevnost do nepropustného krunýře. Posádce Hradu sužované hladem poslal Zikmund lstí potraviny i prach do pušek a děl. Žižka pochopil, že je pro ně levý břeh ztracen. Po zmaru nadějí zbýval jediný krok - obsazení Vítkova.
Vítkov byl místo prvořadého strategického významu, umožňující kontrolovat dvě silnice, které zajišťovali styk s venkovem. Jižní svah hory pokrytý vinicemi chránil cestu vycházející z Horské brány směřující k Českému Brodu, Kolínu a Kutné Hoře. Tudy proudily do Prahy zemědělské produkty z nejbližšího okolí. Pod severními srázy Vítkovy hory na Špitálském poli bylo dobře vidět na silnici, která vedla do Staré Boleslavi. Pokud by chtěl Zikmund husity v Praze vyhladovět,musel ovládnout Vítkov.
Na sklonku června začal Žižka budovat nad prudkým západním svahem provizorní pevnůstku. Dne 28. vjel Zikmund na Pražský hrad. Zároveň se jeho oddíly přesunuly ze stanoviště u Zbraslavi na Letnou a čekaly zde na posily z německých oblastí Svaté říše římské.
Počátek událostí nebyl pro Zikmunda příznivý. Hradce Královeho se opět zmocnili husité a dne 30.června utrpěl těžkou porážku Oldřich z Rožmberka, Lipolt Krajíř z Krajku a rakouské oddíly, obléhající oslabený Tábor.
Při pohledu na pravobřežní Prahu Zikmundovi neunikal ani ruch na Vítkově hoře. Žižkovi táboři usilovně stavěli opevnění, ale tlačil je čas. Křižáků den ode dne přibývalo. Během 9.července přitáhli pod vedením vévody Albrechta Habsburského Rakušané a položili se u vsi Bubny z druhé strany Štvanického brodu. Teď měl Zikmun celé vojsko pohromadě a musel krotit jeho netrpělivost. Kořist ležela tak blizoučko, stačilo jen udežit na město a pobít několi set měšťanů a sedláků, kteří se zbraněmi neuměli příliš zacházet.
Žižka však Zikmundovy záměry předvídal naprosto přesně. Král nehodlal vzít pravobbřežní souměstí útokem ze dvou důvodů. Útok přes Vltavu, ať již po kamenném mostě, hlídaném z obou stran husity, nebo v prostoru některého z brodů něpřicházel vůbec v úvahu. Ani o ofenzíva, vedená proti pevným novoměstským hradbám, obsazeným odhodlanými husity, neměla naději. A i kdyby se čirou náhodou podařilo města dobýt, nikdo by nezabránil zdivočelým křižákům v zabíjení, drancování a pustošení. Jak by se na takové počínání tvářili čeští páni, kteří jej vyzývali k co nejmírnějšímu postupu a bez jejichž účasti se nemohl konat ve Svatovítském chrámu korunovační cermoniál, si Zikmund dokázal dobře představit. Sice zamýšlel vůdce husitských vzbouřenců exzemplárně potrestat, ale jako správný panovník nesměl krutost vůči poddaným přehánět. Rozhodl se proto zlomit husity hrozbou hladu.
Kromě Vítkova mu vše hrálo do not. Na levý vltavský břeh se husité neosmělovali, a pokud ano, postačovalo, aby vyrazilo několik jezdců a zahnali husity na ústup. Vyšehradská posádka pozorně střežila silnici vedoucí na jih a cestu do Posázaví zase hlídali lidé hejtmana Fulštejna na Novém hradě u Kunratic. Zbývalo pouze obsadit Vítkovu horu a to ještě přede žněmi. Křižáčtí bojovníci si zatím stěžovali na špatné zacházení, drahotu potravin i množství dotěrného hmyzu.
Husitskou Prahu nechával Zikmund v domnění, že hlavní útok povede přímo proti městu. I proto se usmíval, když si křižáci z dlouhé chvíle stoupali na okraj letenského srázu a pokřikovali na husity.
Praha se strachovala a část jejích obyvatel očekávala nejbližší dění s úzkostí. Obavy přehlušovalo přesvědčení husitských zástupců, že přávě jim vyjevil Bůh závazné pojetí svého zákona a neopustí je ani v obtížné zkoušce, ve které stanuly samy proti všem. A toto vědomí jim vlévalo odvahu do žil a posilovalo touhu obětovat vlastní tělesný život , za naplnění božích pravd. Kažvý husita se mohl poučit, za jaký program bojuje.Přehledně a stručně jej shrnovaly čtyři pražské články, přijaté na poradě představitelů všech husitských proudů.
Smělost husitských mužů a žen Žižka sice oceňoval, leč působila mu též starosti.Odvaha, s níž se obránci kalicha vrhali do pletek s nepřítelem, stála husitskou stranu už desítky zbytečných obětí. Křižáci neriskovali větší střetnutí a raději se stáhli. Svého cíle ovšem křižáci dosáhli. Ověřili se, jak dalece je husitská Praha připravena a současně naznačili, že hlavní útok povedou proti hradbám.
Jednooký hejtman mět tedy všechny důvody, nětrpělive sledovat, jak pokračuje stavba opevnění na Vítkově.Vedle viniční věže, již tu dal kdysi vybudovat původní majitel, rostly dva nevelké, k východu obrácené sruby. Před nimi vyhloubily táborské ženy tři příkopy. Útok na pevnůstku mohl směřovat pouze z východní strany, odkud byl na dlouhý hřeben poměrně snadný přístup. Od jinud úder jízdy přijít nemohl. Koně by nezdolali prudké svahy a sráz. Předpokládaný drtivý nápor kovem oplátovaných ozbrojenců měl ztlumit úzký hřeben Vítkovy hory a příkopy, pojímané spíše jako překážka pro koně.Teď šlo jen o to, aby bylo opevnění dokončeno včas.
Nedělní odpolene pokročilo, ale sluneční žár zatím slábl jen nepatrně. Žižka se znovu zadíval přes řeku a ihned zpozorněl. To již směrem k Bubnům vzrušeně ukazvali i ostatní přítomní táboři.V rakouském ležení nastal ruch a nebylo pochyb, že se tam lidé chystají k boji. Čilé přípravy probíhaly i na Letné. Podle oblaků prachu se dalo usuzovat, že se k akci připojí rovněž míšenští a duryňští křizáci, tábořící u Ovence. Hradby Pražského hradu se zaplnily ozbrojenci a podobně to zřejmě vyhlíželo i na Vyšehradě. Husité dole v Praze pochopitelně nelenili. Stovky mužů zaujali postavení na hradebních zdech, především v blízkosti Poříčské a Horské brány, odkud hrozilo největší nebezpečí.
V ulicích, vedoucích k branám, shromaďovali hejtmané své oddíly. Hlasité modlitby husitských bojovníků, hájících pražské souměstí, na Vítkov slyšet nebyly. Také posádka Vítkovské tvrze odříkala modlitbu. Nebylo zde mnoho lidí.V dané chvíli pouze 26 mužů a dvě ženy. Ani menší hrady nemívali více obránců. Ovšem málokdy musely odolávat takovému množství nepřátel.
Přípravy v křižáckých leženích nedopřávaly naději, že bude následovat fingovaný útok. Praha se chystala na zoufalý boj o přežití. Porážka by znamenala pokoření hlavního města, i konec husitského úsilí o nápravu celé křesťanské společnosti. Z pražských hradeb již vzrušeně hlásili, že nekonečné houfy křižáků brodí Vltavu a zcela jistě se pokusí proniknout do města. Husité na obou mosteckých věžích zase pozorovali, jak z Pražského hradu sestupuje nepřátelský oddíl a míří k Saskému domu.Udeří-li ještě vyšehradští, bude se Praha nucena bránit na několika místech zároveň.
Žižka útoku na město nevěřil. Byl by v rozporu s jeho vojenskými zkušenostmi. Hlavní úder přece musí vést na Vítkovu horu. Vše ostatní je úskok a odvrácení pozornosti. Praha tak neotevře ani na okamžik své brány,ponechá svou posádku vítkovské pevnůstky smutnému osudu a tím sama nad sebou vyřkne ortel smrti.
Žižka měl pravdu. Rozhodující dění se odvíjelo na místě, skrytém očím stálých i dočasných obyvatel města. Tíha odpovědnosti spočívala na míšeňském zemském hejtmanu Heinrichovi z Isenburgu. Jeho oddíl přebrodil ve vší tichosti u Libně řeku. Za zády křižáků stoupaly nyní koně s jezdci strání od východu, aby zaútočili na vítkovskou tvrz. Už se ocitli u vinice Ohrady, a nyní se mohli rozjet přímo proti Žižkovu opevnění.
Na neširoký hřbet se vedle sebe vměstnalo jen několik bojovníků. Jejich údernou sílu ztlumil zužující se hřeben, takže k prvnímu příkopu vjížděli jako do trychtýře. Koně se před nenadálou překážkou začali vzpínat, ale nemohli zpět. Za nimi se tlačili další a další křižáci. V tu chvíli je husité zasypali kamením a hrstkou šípů. Na okamžik propukl zmatek. Někteří křižáci seskočili z koní a bez ohledu na kameny zdolali první a druhý příkop. Za nimi se stejným způsobem vydali i jejich druhové. V momentě zněl vítězný křižácký pokřik na třetím příkopě, těsně pod nevysokou zdí, na které se cepy, sudlicemi, oštepy i kopími oháněli obránci pevnůstky. Křižáci již šplhali na zídku. Žižka již přetím poslal do města žádost o pomoc. Ti si toho všimli až po delší době.
Sám Žižka se bil na hradbách. Náhle mu však ujela noha a než stačil získat ztracenou rovnováhu, pocítil na sobě ruce křižáků. Táborští cepníci nebezpečí zažehnali a vyrvali svého velitele jisté záhubě. Odpor husitů již slábl,ale to již z Horské brány vyrazili ozbrojenci na pomoc Vítkovu. Křižáci zprvu nedokázali zjistit, kdo je tlačí k příkrému severnímu srázu. Teprve po chvíli poznali, že je napadl husitský sbor. Většina z nich propadla panice. I přední řady ustaly v útoku a hleděly se probít zpět. Za daného stavu nezbývalo křižáckým hejtmanům nic jiného, než své lidi z Vítkova odvolat. Ústup se změnil v úprk.
V bojovém zaujetí husité nešetřili raněných a bez milosti je posílali na věčnost. Křižáci, prchající z Vítkova za sebou strhli i sbory, čekající na Špitálském poli. Zmatek byl dokonalý. Bojovníci vjížděli do Vltavy a leckdy poznali svůj omyl přiliš pozdě. Zikmund si uvědomil, že pečlivě promyšlený plán selhal a naděje na kapitulaci města se opět vzdálila.
Onen nedělní večer, 14.července husitská Praha jásala. Prosebný hlas zvonů se změnil v oslavné poděkování Bohu. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobyté křižáky, svlékali mrtvoly z oděvů a zabavovali jejich zbraně a zbroj. Nahá těla pak položili k příkopu a zapálili. Kosti potom skončily ve společném hrobě. Celkem husité napočítali 144 mrtvých nepřátel.
Na zítří ráno se dostavilo vystřízlivění. Půldruhého sta zabitých křižáků zásadně neměnilo poměr sil a Zikmundova obrovská armáda ležela nadále před Prahou. Několikrát se dokonce ozvaly výstřely z děl. Zejména Žižka nevěřil, že by se Zikmund vzdal záměru dobýt Vítkov. Proto hned 15. července přikázal posílit tvrz nad Prahou. Táboři prohlubovali příkopy a zpevňovali zdi, takže se stavba rychle měnila v malý hrad. Tentokrát se ale geniální válečník mýlil. Zikmund věděl, že by posílal své muže na smrt, a tak se svého snu o vyhladovění Prahy, vzdal.
Vydržovat za těchto okolností třicetitisícové vojsko nemělo smysl. Zikmud přenesl svou aktivitu na diplomatické pole a dal zelenou jednáním mezi pražskými husity a bohoslovci. Rozhovory o husitském programu, shrnutém ve čtyřech pražských artikulech, se konaly na Malé straně. Skončily neúspěšně.
Svých mužů využil Zikmund k jedinému, zato však okázalému aktu.V neděli, 28. července 1420 se dal pod jejich ochranou a za přítomnosti 24 českých a moravských pánů korunovat ve Svatovítské katedrále českým králem. Tak dosáhl alespoň částečného úspěchu.Dva dny poté rozpustil křižácké vojsko a odjel do Kutné Hory.
Již v roce 1427 se na počest úspěšného velitele obránců Vítkovy hory kopci nad Špitálskem se říkalo Žižkov.

Magdalena Žáčková (5.d)